Staré pověsti české a staré řecké báje a pověsti

Staré řecké báje a pověsti je pravděpodobně nejznámější kniha Eduarda Petišky, která obsahuje příběhy z řecké mytologie, převyprávěné pro děti a mládež. Jednotlivé pověsti pojednávají o řeckých bozích, hrdinech, mýtických postavách a nestvůrách. Tato kniha byla poprvé vydána už v roce 1958, a to s krásnými ilustracemi Václava Fialy. Staré řecké báje a pověsti tehdy vydalo Státní nakladatelství dětské knihy a roku 1964 byla kniha rozšířena. Do roku 2012 byla kniha Staré řecké báje a pověsti jen v Čechách vydána celkem patnáctkrát a vychází samozřejmě dosud. Pojďme si o nich povídat, neboť každé místo a město má nějakou svou pověst (to platí například i pro Bojanovice nebo Moravské i České Budějovice..


Stare recke baje a povesti - Eduard Petiska


Eduard Petiška v začátcích komunistické totality nevěřil, že se mu ještě v životě podaří vydat knihu pro dospělé, natož knihu o bájích a pověstech. Proto ji pojal, jak později sděloval, jako "román o životě v Čechách", o českých zoufalstvích a nadějích, tedy jako klíčový román, kde jednotliví bozi představovali jednotlivé politiky a postoje.


V tomto archetypickém pojetí antické látky zřejmě spočívá její mezinárodní úspěch, není to jen převyprávění antických mýtů, je to jednolitá zpráva o lidském životě a charakteru, tato zpráva je srozumitelná ve všech jazycích, do kterých kniha o bájích a pověstech byla přeložena a vydávána (v němčině, angličtině, italštině, holandštině, finštině, ruštině, maďarštině, estonštině atd.). Ve Francii dosáhla pětadvaceti vydání do roku 2011 a stala se školní četbou.

Autorovo dílo se již před knihou dělí do dvou základních větví: do literatury pro dospělé a do literatury pro děti a mládež, z nich se každý směr se opět dělí na další odvětví, pokrývá se tak celý úsek čtenářského věku, čtenářských zájmů.

Dá se říci, že Staré řecké báje a pověsti jsou úhelným kamenem Petiškovy tvorby; z titulu, o který jiní autoři neprojevili zájem, protože se jim zdál příliš pracný a bezvýznamný, se stal základní bod, z něhož autor vyšel na svou literární dráhu, na které se stal oblíbeným vypravěčem pověstí jak pro děti, tak pro dospělé, vyprávěl o tísni i radosti, věrnosti i zradách, o marnosti i možném naplnění času, jaký je člověku na jeho životní pouti, (...zdánlivě krátké, ve skutečnosti plné možností...) přisouzen.

 

Staré pověsti české

Staré pověsti české je kniha Aloise Jiráska, která popisuje události z české historie založené na lidové slovesnosti a některých historických faktech. Poprvé vyšla v roce 1894 v pražském nakladatelství J. R. Vilímek jako 11. svazek v edici Vilímkova knihovna mládeže dospívající. S výjimkou období protektorátu vycházela opakovaně a často, oblíbil si ji i gottwaldovský komunistický režim, za nějž vycházela s doslovem Zdeňka Nejedlého.


Stare povesti ceske - Alois Jirasek

První vydání a mnoho dalších zejména do druhé světové války ilustroval Věnceslav Černý, poválečná vydání vycházela s ilustracemi Antonína Procházky, zhruba od roku 1950 vycházela kniha v nakladatelstvích Mladá fronta a SNDK s ilustracemi Mikoláše Alše. S ilustracemi Věnceslava Černého vyšlo znovu například v Československém spisovateli roku 1981, v Albatrosu roku 2000 a 2008 nebo v Ottově nakladatelství roku 2008.


Podle této knihy byl v roce 1952 natočen stejnojmenný barevný loutkový animovaný film o délce 91 minut, který režíroval Jiří Trnka.


Ze starých pověstí českých od Aloise Jiráska i dalších autorů patří k nejznámějším pověst O Krokovi a jeho dcerách. Po Čechově smrti zvolil lid svým novým vojvodou Kroka, který sídlil na Budči. Krok byl velmi moudrý, všem radil a byl spravedlivý. Na Budči byla škola, kde se učilo bohoslužbě, kouzlům a věštbám, které se považovala za největší umění. Jednoho dne Krok poručil, aby ho tři dny nikdo nerušil, protože bude rozmlouvat s duchy. Po třech dnech zavolal Lecha a starosty obcí, jelikož mu duchové napověděli, aby nechal vystavět nové sídlo. Okamžitě tedy poslal posly, kteří mu vyhledali nové místo. Krokovi se toto místo velice líbilo, a tak nebyl žádný důvod, proč by se nezačalo se stavbou. Hrad pojmenoval Vyšehrad. Léta plynula a čas byl nemilosrdný. Krok po své smrti na světě zanechal tři dcery. Kazi znala všechny léčivé byliny a po smrti svého otce žila na jeho hradu v Budči, který přejmenovala na Kazin. Teta nechala vystavět Tetín a i když měla moudrá Libuše hrad Libušín, po smrti otce zůstala na Vyšehradě, odkud panovala moudře a spravedlivě.


O Krokovi a jeho dcerách

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

All Rights Reserved ©2016